Je to až neuvěřitelné, ale 18. 7. 2017 jsem poprvé oslovila vybranou tiskárnu ke spolupráci na knize Na stolečku. Tou dobou byla kniha ještě docela v plenkách, o celém procesu jste si mohli přečíst ve dvou článcích Jak se rodí kniha. Od té doby jsme společně ušly dlouhou cestu, až jsme se dostali do fáze, kdy jsem si ji poslední říjnový den přivezla domů. Zadní část auta seděla skoro na silnici a já jsem jela domů asi tak opatrně, jako kdybych vezla plné auto vajíček. Doma jsme s Martinem vyskládali pár knižních věží doufajíc, že se nepropadne k sousedům, a s očekáváním, jak se budou prodávat.

Předprodej byl úspěšný, přesvědčilo mě to o tom, že měla ta práce smysl a že kniha má rozhodně budoucnost. Jedna věc je ale očekávání, než poznáte tvrdou realitu. Napsat knihu je jedna věc, ale prodávat ji je prostě klasický business plný prodejních plánů, neuhrazených objednávek a papírování. Několikrát jsem slyšela otázku, proč jsem knihu nenabídla k vydání nějakému nakladatelství. Na to je jednoduchá odpověď. Chtěla jsem, aby vypadala 100% tak, jak to chci já. I na úkor všech strastí, které takové malé vlastní nakladatelství přináší.

V průběhu mé cesty za splněním snu jsem potkala další úžasné osoby. A jsem jim opravdu moc vděčná, že tomu od začátku věřili a podporovali mě. Jejich jména budou s knihou až do konce její existence neoddělitelně spjata a snad jsou na to stejně pyšní jako já.

Dovolte mi, abych se s vámi podělila jednu událost. Knihu jsme totiž pokřtili. A byli u toho všichni ti krásní lidé, o kterých jsem se zmiňovala. Ten den se staly dokonce u nějaké zázraky. A mě ten večer, byť nevyšel úplně podle plánu, moc dojal. Dnes vím, že jsem si našla pár nových přátel.

Křest knihy se konal v rodinné restauraci s dětskou hernou Králík v rádiu. Výběr rozhodně nebyl náhodný. V průběhu celého léta jsem za pomoci tohoto místa a úžasné chůvy, který už tam bohužel nepracuje, napsala spoustu stránek své knihy. A tak jsem se logicky chtěla vrátit na místo činu.

Den před samotným křtem se mě manžel zeptal, jestli mám připravený proslov. Věděla jsem, že musím poděkovat. Ale nakonec jsem se sama dojala tak, že jsem na polovinu lidí zapomněla. Na křtu nebyl kvůli nemoci ani manžel a ani Sebastián a mně to prostě bylo líto. A tak jsem otevřela láhev, půlku na sebe vylila a druhou polovinou jsme pokřtili knihu a zapili jí. V průběhu křestu byla kniha samozřejmě také na prodej. Děkujeme tedy všem, kteří si zakoupili.

 

Nesměla chybět ani má blízká přítelkyně a autorka ilustrací Maruška, jejíž duše má již dávno předplacenku do nebe.

A konečně kmotry! Úžasné a skvělé. Gábi, která spolu s manželem založila úspěšnou firmu Utukutu na výrobu houpacích prken a houpaček (to byste museli slyšet ten příběh, jak to všechno vzniklo), a Terka, oblíbená blogerka Madame Coquette a dnes již vyhledávaná fotografka. Děkuji, holky!